Začátkem března jsme vyslali první "průzkumný Eskymácký tým" na letošní Mallorcu. První proto, že vzhledem k provozu prodejny nemůžeme jet všichni najednou a dělíme se, letos dokonce na tři termíny. Průzkumný proto, že s námi jezdí děti a tréninku se snažíme dávat nějaký cíl. Tudíž nejezdíme do Santa Poncy ale kochat se volně létajícími papoušky, na Randu jezdíme na výbornou horkou čokoládu, v San Salvadoru jsou vystavené cyklistické dresy, Sa Calobra - to je pro nás tobogán a Sa Rápitu máme spojenou se pštrosí farmou.Kvůli pštrosímu vejci jsme tu byli celkem 3x, poprvé jsme neměli batoh, napodruhé jsme vejce dopravili do hotelu a večer ho Martin rozbil na schodech. Toužil po něm tolik, že poslední den vyškemral změnu trasy a ze Santa Marie jsme točili opět na finku. Slovo Eskymácký mě napadá při psaní článku, protože jezdíme v době jarních prázdnin a letos bylo první tři dny na Mallorce chladněji než v Čechách a navíc lilo. Takže pobyt jsme začínali netypicky relaxací v bazénu a odpoledními vyjížďkami.Párkrát jsme během etapy prokecali několik hodin v hospůdkách při obědě včetně dortíku a vína a čekali, až se paní příroda umoudří a doufali, že se do Arenalu dopravíme za světla. Naše nejdelší mise byla na Sa Calobru - 167 km, s převýšením přes 2000m. Pohled na devítikilometrový sjezd připomínal tobogán a po sjezdu jsem si k pobavení hotelového mechanika vysloužila upgrade brzdových špalíků. Tenhle sjezd mám uložený v hlavě svých cyklistických nej... hned za závodem Salzkammertrophy, při kterém v červenci sněžilo. Poslední tři dny se nám podařilo nachytat bronzové proužky v cyklodesignu, došlapat pár kilometrů k naší metě a předat štafetu Lukášovi, který teď brázdí Mallorcu místo nás.

Eskymácká expedice: Michal, Dana a Martin. Na těchto výpravách nás podpořili Tomáš s Andou a Vašek s Bárou, kteří se nás svou rychlou jízdou a večerním těžkým „posilovacím“ tréninkem snažily umořit. Tímto jim děkujeme za krásnou dovolenou.