IRONMAN

ČTVRTEK 27.6.2013

Po 5ti hodinách přerušovaného spánku vyrážíme (ne moc svěží) s Janďourkama na dovolenou s krycím názvem „IRONMAN“. Odpoledne po milion zastávkách na čůrání, křeče a tankování oktanové šťávy dorážíme do Klagenfurtu, dračího města na jihu Rakouska v krásné oblasti Korutany. Pronajmutý byt má depresivní výhled na hřbitov,  ale zase je tu klid a v noci příjemná červená světýlka :o) Po večeři v předražené pizzerii dáváme s Dášou české vínko a těšíme se na kutě.

PÁTEK 28.6.2013

Vyrážíme do expa. Já se těším na nákupy a Puk na vyzvednutí startovního setu. Pořizuji úžasné hustokrutopřísné zelenofialové minimalistické žabí boty, Puk předčasně Ironmanskou mikinu a nezbytný půlitr-též se znakem Ironmana. Odpolko po těstovinovém obědě jedeme s klukama na výlet. Průměr 35km/hodinu vydržím „jen“ prvních 10km, potom jedu sama pohodovým kochacím tempem 25km v hodině. Často fotím a těším se na slunečnou projížďku. Po 3km začne přiměřeně chcát a nepřestane až do konce (45km). Jezero v klidu objedu, nejsem z cukru. Snad to foťák bude brát stejně.... Po návratu vychlastáme s Dášou na pohodu 2 vína (rakouský supervlašák suchý jak sušenka) a chlapci křepčí na pasta party. Než si stihneme říct nejnovější drby, už jsou zpět a opět jdeme brzo chrupkat.

SOBOTA 29.6.2013

Dáša se přihlásila už někdy loni na ženský  běh a já pojala zvláštní nutkání běžet též. Vzhledem k tomu, že jsem ve středu dobrala atibiotika to nebylo rozumné, ale čepy už dávno nezdobyly pravou mandli, tak jsem sebrala všechnu odvahu a drzost a šla se hned ráno přihlásit. Ve startovním setu byl růžovej nátělník, sprcháč a vůně. Dost dobrý na 15EUR. Chlapíci po ironmanském mítingu přišli fandit a my s Dášou na pohodu vyrazily na kecací tréning a pak plynule v závodní tempo. Běželo se hezky, zvracet se mi chtělo až poslední kilák. Tradiční věrná kamarkádka zimnice na pátém kilometru nepřišla, protože měl holčičí závod jen 4.2km :o) Kdyby mě v cílové rovince nepředběhla desetiletá nohatá/rukatá holčička, měla bych asi super pocit :o)) Na tu bídu výsledek super a už spěcháme s růžovou boží medailí ke hřbitovu, vychytat poslední mouchy v přípravě našich budoucích Ironmanů. Já s Dášou a Adámkem vyrážíme do města sehnat křídy a cestou zpět píšu a kreslím fandící nabuzující kecy na levo i vpravo. Kluci ještě běží s kolem do depa a už tejpujeme Puka růžovou páskou, aby ho tělo zejtra nezradilo. S Dášou dáváme tradiční 2 lahvinky ryzlinku a kluci posledí večeři Páně – PLZEŇ.

DEN „D“, NEDĚLE 30.6.2013

Nikdo moc nespal, nervozita padla na Mišu i Rufuse. Budíček ve 4:45 přišel zrovna uprostřed těhotenského snu, docela to vítám... Chlapi jedí podivnou kaši, střídají se na záchodě a už sedáme do auta obtěžkáni pytli a nervozitou. Beru foťák a dobrou náladu. Chlapci se mažou různými mastmi na různých prazvláštních místech. Petr má vychytávku – protislizový gel. Bohužel mu vybuchuje v ruce a stává se pravý opak – jsme pokydaní oranžovou kaší. Stíráme z Petra přesnou obří dávku slizu a běžíme na start. Oba musí srát, tož dámské WC se jeví jako jediná rozumná volba... Soukání do neoprénu, poslední foto s Trisporteamem a šup na start. Zbývá posledních 8 minut, atmosféra by se dala krájet! Když děkují a tleskají rodinám, které je posledního půl roku podporovali, slza ukápne i mně. Doják jako prase! Cítím tlukot 3000 srdcí a najednou zazní výstřel z děla. Voda se začíná vařit a já utíkám celá dojatá na molo a fotím obří dav zlatých čepiček, ženoucích se za svým snem. Davy fanoušků proudí parkem, přidávám se k mase a blížíme se k výlezu z vodu u hotelu. První už jsou tady, fotím je a mastím domů na snídani a za Dášou. Šup šup, není čas, vyrážím na kolo stihnout kluky na jejich triatlonových speciálech. Celou cestu fandím cizím lidem a většina z nich to fakt oceňuje zdviženým palcem nebo unaveným úsměvem :o) Kravský zvonek zvoní jak Big Ben, snad neohluchnu. Zvoním a zvoním a ječím a fandím, už aby tu byli kluci, protože jinak ochraptím. Po hodině přijíždí Puk, po asi 20 minutách Peťa Stočeska Hejvyová a za dalších 10 minut Petr. Udělám pár rozmazaných  fotek a už šupajdím na závěrečnou disciplínu – maraton. Puk ho v životě neuběhl, snad to mučení nějak přežije. Nechávám doma kolo, rychle beru tenisky a hophop fandit. Hrozně dlouhou dobu nikdo neběží, po hodině se objeví Puk, pak Peťa a poté vysmátý Petr. Cestou zpátky po obrátce Puk už jen jde, má hrozný křeče a výraz „umřu“. Křičim něco že to přejde a čekám co bude. Po další hodině přibíhá  Puk – jupí – běží! Před ním asi 5 minut Peťa, má strojové robotí tempo a vypadá v pohodě. Jdu si dom odskočit a říct Dáše, že kluci žijou a je třeba uvítat je v cíli tralala! Cestou do cíle 3km běžim a předbíhám blející chodící trosky, které mají před sebou ještě celé druhé kolo uf, RESPECT!!! Pár minut postávání na tribuně a už dobíhá Peťule. Startovala o 15 minut dřív, pořád je šance, že jí Puk zařízne.... A už je tu žampion, probíhá snad vteřinu před časem „11 hodin“, což je  PARÁDA!!! Komentátor řve do mikrofonu, že je poslední, co to stihnul pod jedenáct a ječí „YOU ARE AN IRONMAAAAAAAAAAAAAAAAAN!!!“ a s ním půlka stadionu! Po cca půlhoďce dobíhá Petr, stále v pohodě a šťatný jako blecha. Dělám poslední dojemné fotky, scházíme se s Dášou a čekáme na naše IRONMANY tralala. Po 2 hodinách vylezou celý zelenošedivý a pohublý ze stanu a jde se slavit!!! Vybíráme nejbližší restauraci v hotelu na zahrádce. Ironmanům patří strava vítězů = wienerschnitzel s hranolkama a pívo :o) S Dášou volíme bílé víno a doma se ještě doprasíme šáněm a další lahví ryzlinku, mňam!

Plavání 3,8km ... kolo 180km ... maratonský běh 42km – klaním se až k zemi, tohle zvládnou fakt jen magoři a nadlidi, gratulaceeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!! Ještě rozesílám slavnostně sms kamarádům a jde se na kutě buhehe. Snad si tuhle atmosféru vryju na dlouho do paměti, všichni ty blázni překonali sami sebe a v cíli je pak čekali kámoši, manželky, děti, vlajky ... krásný to čas! Limit byl do půlnoci a fanoušci opravdu čekali na poslední vytrvalce, aby jim vlili krev do žil. Statečný byl i poslední z posledích, tohle chtělo nejen fyzičku, ale hlavně odvahu poprat se s výzvou zvanou IRONMAN a překonat hroznou bolest ve svalech, křeče, žízeň, hlad, únavu a trudomyslnost. Být takhle dlouho sám se sebou není lehký, ale dík atmošce to zvládlo 3000 holek a kluků, mámů a tátů a nebojím se říct, že i babiček a dědků .o) Ještě jednou: RESPEKT!!!!!

Končí jeden dlouhej den nabitej pozitivní atmosférou a stříkajícíma endorfinama. Jsem pyšná pyšná pyšná, nejpyšnější!

PONDĚLÍ 1.7.2013

Dnes je tomu rok, co se Puk s Petrem přihlásili na legraci s nenápadným názvem IRONMAN. Poslední půl roku intenzivního tréningu a speciální životosprávy je pryč. Celej rok se těšíte na Vánoce a bramborovej salát a najednou jsou rozbalený dárky a jde se spát.  Kluci se tváří slavnostně, ale zároveň jako dítě, když mu vezmete hračku.

Jdeme se lehoučce projít. Návštěva  Minimundusu – cesta kolem světa za 60 minut, naposledy Expo a zakoupení posledních Ironmanských věciček. Puk si nechává vytisknout na tričko výsledný čas 10:59:58. Obrovské kamiony ve 14:00 začnou odvážet Ironmanského ducha a my s Pukem pohodově obědváme pizzu a pár piv. Následuje šlapadlo (šlapu jen já, Puk chodí jak naprcaný kačer...), koupačka v jezeře a slavnostní supervéča  s Janďourkama. Jíme báječné laskominy a lemtáme víno po litrech. Zítra balíme a přejíždíme do Slovinska na dovču. Dobrou noc strýčku Fido, dobrou noc děti.

Zazvonil zvonec a pohádky je KONEC.

                                                                                                       Mišu