Veselé vyprávění Pavla "Moty" Sklenaříka s názvem Jak jsme zase nevyhráli, aneb „s SP KOLEM na cestách“: Že se s parťákem Martinem, spolučlenem kapely Zelená Konev, vydáme po loňském fiasku v orlickohorském Bike adventure na letošní Brdmann cross se dalo očekávat. Nejenže nás s Vlaškou pojilo mnoho příjemných a hlavně intenzivních zážitků jako třeba ten v podobě vykloubeného ramene hned z prvního okruhu závodu Day by night, především jsme sami sobě chtěli dokázat, že je žaludek studenta natolik schopný, aby byl ochoten zdárně dovést naše těla v deliriu po pětihodinovém limitu zase zpátky do Dobříše, snad i s nějakými body. Na základě tohoto přesvědčení jsme oba, byť odděleně, nechystali v předvečer závodu své oře a výstroj na nadcházející výkon, nýbrž slavili se skupinkami svých vrstevníků narozeniny jednoho z nich. Když jsem pak kolem třetí hodiny ranní dne „D“ ulehal do peřin, v žertu jsem ještě odeslal Martinovi smsku, vtipně poznamenaje, ať s sebou přibalí blicí pytlíky a aspirin. O tom, že většina populace nenávidí zvuk svého budíku snad ani netřeba polemizovat. Za zmínku tedy snad jen stojí, že Strašničtí spoluobčané mohli kolem šesté hodiny ranní skrz otevřené okno zaslechnout nepřebernou škálu nadávek z mé sbírky hanlivých lingvistických výrazů pubertálního slangu, přirovnávající přístroj na buzení k různým močovodům a jiným pojmenováním daného. Za vydatného bolehlavu jsem tedy posnídal, naložil kolo na střechu vozu a se slovy a stále ještě úsměvem na tváři zvolal na rodinného příslušníka za volantem: „Do klubu, Alfréde!“ Prázdná Vlaška mne s osmou ranní přivítala tichým mlčením. Opřel jsem kolo o plot, zahrabal v batůžku a krom nepostradatelné svačiny vytáhl i kvalitní beletrii. Pomalu ale jistě se mi mezi jednotlivými stránkami do mysli kradla myšlenka, byl-li výběr nového černého dresu Specialized, zakoupený dva dny dříve v cyklostoportu u Spudilů, pro dnešní parný den tím pravým ořechovým. Kolem mne se mihli majitelé startovního čísla jedna a tak jsem opatrně uvedl své unavené tělo do pohybu a vydal se k prezentaci. Nakonec na nás padlo číslo osm, za což jsem později od Martina dostal vyčiněno, protože „jsme mohli být jedničky, když už jsem tu smrděl tak dlouho.“ O pár zmatků později, kdy se teplota vyšplhala zas o pár bodíků celsiovy škály výše, jsme oba svorně klečeli nad mapou a hledali na základě zkušeností z bike adventure v igelitce z prezentace papírek se souřadnicemi jednotlivých kontrol. Když jsme pak v čase 10:50 přistoupili ke vzorové mapě, kde byly všechny kontroly úhledně zakresleny a všichni ostatní závodníci, kteří už je měli dávno zaznamenané na svých mapkách, nám jen překáželi, když si ve finální fázi předzávodního briefingu zapisovali bodové ohodnocení kontrol, zatímco naše úspěšná dvojice bezmocně kroužila teprve umístění třetí kontroly, bylo nasnadě, že tentokrát asi zase nevyhrajeme Odbyla jedenáctá a závodníci se rozutekli. Teplota zas o trochu stoupla. Rozepnul jsem zip na dresu do polohy „skoro vidět chlupatý prsa“ a po pečlivém uzavření mapy do mapníku jen se suverénním pohledem a jakousi samozřejmostí vyrážíme s Martinem na úplně opačnou stranu, než většina závodníků. Nakonec jsme ale o kus dál zastavili a důkladně mapujeme. Jako první kontrolu volíme jedničku u rybníka kousek od Vlašky, plánujíce plynule pokračovat na kvízovou kontrolu u památníku Karla Čapka. Při prvním zápolení s kleštičkami na kontrole za námi zastavila další dvojice a se slovy „Ty vole, dojeli jsme Zelený Konve,“ jsme mohli započítat první střetnutí s dvojicí z týmu SP KOLA, konkrétně Lukášem a jeho partnerkou. Po označkování i jejich kartičky jsme se elegantně nechali předjet a nalepili se za Lukášův svítící odznáček specialized na levé hýždi. Když se naše cesty po dvou stech metrech rozdělily, popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí a vydali se východně ke Strži zaútočit na přední pozice. V ten moment jsem mohl konstatovat první dva poznatky – začalo být fakt vedro a že ani studentské žaludky nejsou všemohoucí. Po minutí dalšího týmu SP KOLA, tentokráte Michala s rodinou, usedáme ve strži nad půlkou tatranky a kvízem o Čapkovi. O pár minut později odjíždíme se slabými patnácti bonusovými body a rozhořčením, že naše odpověď „smrt“ na otázku ve stylu „Co zapříčinilo úmrtí Karla Čapka?“ byla ohodnocena jako nedostatečná, přestože jsme ji osobně klasifikovali jako nezpochybnitelnou. Při cestě zpět na hrázi rybníka konečně poprvé potkáváme favorizovanou dvojici Romária a Mišu, vesele je zdravíme a kasáme si při tom rukávy dresů, abychom pochytali bronz po celé ploše paží – odpověďí na pozdravy se nám dostává pouze v podobě krátkého mihnutí levaček a nepřítomném pohledu přes řídítka. O okamžik později již nekontrolovatelnou rychlostí zmizeli v oblaku prachu. Po zahnutí ještě více na východ jen nerušeně vyhodnocujeme rozdíly v našem turistickém pojetí sobotního dopoledne vůči endorfinovému zápolení s brdskými kopci. Po pár bezvýznamných kontrolách konstatujeme další dva fakty – černý dres byl i přes rozepnutí zipu do fáze „kozy venku, pupík taky“ značným selháním v předzávodových přípravách + ten, že studentskému žaludku může být po pár becherovkách, spánkovém deficitu a následném zdolávání brdských kopců stejně špatně, jako žaludku kohokoliv jiného. Teplota opět stoupla, ionťák v mém camelbagu překonal bod varu a jen tiše a výhružně bublal, tvoříc tak stereo se zvuky, vydávanými našimi tolik zkoušenými žaludky. Dorazili jsme na padesáti bodovou kontrolu a po cvaknutí kleštičkami při odjíždění znovu potkáváme dvojici Romário – Mišu, opět v pozici naší dvojice odjíždějící, jejich dorazivší. Zdánlivě jsme tak pro ostatní páry v okolí simulovali situaci, že volíme stejný postup, jen oni jsou „ti pomalejší.“ Když jsme se minuli, ještě jsme stihli vyměnit pár slov, přičemž jsme vybízeli členy SP týmu k lepším výkonům, že zatím tedy nic moc, a Romário kontroval poznámkami o plagiátorství postupů. Za zmínku stojí snad jen Mišu, která stejně jako u Čapkova památníku jen nepřítomně zamávala a dál hltala kilometry. Asi to s Romanem nebrali tak moc jako výlet za účelem vystřízlivění jako my O hodinku, tři stupně celsia, tří rozteklých tyčinek a dvou litrů vařícího ionťáku později jsme narazili na Kejmila s foťákem, důmyslně se krčícím za křovím v blízkosti další padesátibodové kontroly. Pod záminkou mapování zastavujeme, abychom nebyli na fotografii příliš rozmazaní, dolaďujeme make-up, soutěživý výraz plný nasazení a pomalu se v agresivním postoji promenádujeme před objektivem cestou k potoku a další kontrole. Aby bylo nadpisu této pseudo-reportáže učiněno za dost, je třeba zmínit, že Romária s Mišu jsme potkali ještě jednou – konkrétně když jsme sjeli ze žluté, po které jsme my i oni plánovali dorazit až k další dvacítkové kontrole – Romário nás počastoval hanlivým výrazem, následně však i sebe, že prej „on vůl za námi jel a sjel z tý žlutý“ – Spudilka už ani nezvedla levačku Když jsme potom dorazili na křižovatku, kterou jsme projížděli před necelou půl hodinou, bylo jasné, že východu bylo dost a hurá na hřeben. Rozepsal jsem se snad až přespříliš, následující události tedy vezmu hopem. Po třech hodinách jízdy jsme závod totálně vypustili a rozhodli se trasu pojmout opravdu výletně. Po čtyřech se Martinovi udělalo opravdu špatně a skončilo tak dokonce i naše polemizování o kvalitách studentských žaludků. Na Vlašku jsme přijeli bohatě před limitem, za to s dobrým pocitem, že jsem tentokrát nezničil kolo a nevykloubil si žádný z dostupných údů. Výsledné 29. místo odpovídá našim průměrům, zvlášť když se všude chlubíme, jak jsme se umístili v první třícítce J A ještě k tomu jsme si dali pořádnou poznávačku v podobě majitelů dresů SP KOLA. Už ani nevím, co natolik zastínilo naši mysl, snad dobrý vepřík či temperamentní Timudej, ale ve frontě na prasátko a ďábelskou kečupovovu směs jsme se s Martinem dohodli, že tým „TJ ZELENÁ KONEV“ nebude chybět ani na dalších sportovních kláních v rámci seriálu Brdman adventure. Vždyť i prohrávat se musí umět :o) Pavel „Moty“ Sklenařík

FOTOGALERIE