„Bahenní zábaly mírní bolest, tlumí revmatismus a artritidu, napomáhají hojení pooperačních stavů, ran a jizev.

Výrazné účinky vykazuje bahno u celulitidy, akné, lupénky, ekzémů, lišejů, má relaxační a regenerační účinky.

 Obecně bahno podporuje prokrvení, aktivuje látkovou výměnu a zvyšuje mikrocirkulaci v tkáních.“

...

ERSTE BIKE CUP

VALTICKÉ CYKLOBRANÍ 2013

         Po pátečním rautu a následné střídmé konzumaci alkoholických nápojů (2 startovací odpolední Becherovky, 2 večerní Plzně na spravení žaludku a po půlnoci ještě jako pár skleniček výborného místního bílého vína „Hibernal“) jsme se v sobotu probudili do kalného rána. Pršelo celou noc a teploměr ukazoval podzimních 12 stupňů. Původní předpověď byla milosrdnější, ale náhle přitahla z Rakouska temná mračna, vítr zesílil a přivlekl na křídlech havranů další déšť. Pohled z okna pobízel k hromadné demonstrativní sebevraždě a proto jsme vyrazili na start závodu Kola o život – Valtické cyklobraní 2013.

        Cestou do Valtic jsme v autě pouštěli optimistické písně a já našla loňský čas. I s blouděním asi dvě a půl hodiny. Pohoda, krása, krom kopce s burčákovým andělem téměř placatý profil. Začínám se těšit, ale raději navlékám pod bundu další vrstvu, svlíknout se můžu vždycky. Protože se policajtům nelíbí parkování 3 metry před přechodem a vyhrožují pokutou, hledáme na jejich důrazný popud zmateně místo pro auto a neúprosný čas ukazuje půl jedenácté = uzavření registrace. Bláňa nám naštěstí vezme igelitky a my se dostavíme rovnou na slavnostní focení před zámkem. Super plán. Start je až za hodinu, kein Stress. A právě tady skončila poslední pohodová chvilka tohoto nezapomenutelného dne... protože jsem chvíli po usednutí na kolo slítla v zatáčce na naslizlejch kostkách a krom sebe rozbila i přehazku. Dojíždím umazaná do zázemí ČS a není mi do zpěvu. Trochu se klepu, ale teď musím vyřešit ohnutej šaltr a otočený sedlo. Mechanici ve stanu jsou šikovní, můžu opět vyrazit. Natáhnu na rozbitou dlaň rukavici a snažíme se s Michalem trochu rozjet.

         Startuju s Michalem Bartůňkem a Lukášem Traspičem, kousek od nás stojí vysmátá Bláňa a spoustu dalších známých tváří. V druhé vlně panuje pohoda a dobrá nálada, ale všichni chceme být už raději v cíli. Já například maximálně ve tři, abych se stihla naobědvat, vyspat a vyhezknout na večerní vyhlášení Erste Bike Cupu. Po výstřelu zapínám GPS asi až po kilometru, ale i tak bude Garmin přesýpat hodiny a krájet kilometry proklatě pomalu ...

         Po krátkém rozjezdu po silnici zahýbá barevný had vpravo na polňačku a pak do lesa. Už na této nenápadné rovině nalézáme klouzavé bahno a během půl kilometru spadnou přede mnou 3 lidi. Vůbec se jim nedivim, sama odolávám střetu se zemí jen vlivem šťastné náhody. Pády neustávají, lidi jsou nervózní, přestává se mi to líbit. Jedu čím dál pomaleji, mám pocit že mě chtějí srazit z kola ze všech stran. Na úzké pěšince kolem rybníka se nedá předjíždět, ale pán za mnou si to nemyslí. „UHNI, PRAVÁ!“ křičí a já odpovídám „ZAPOMEŇ!“ a idylka pokračuje. Prší a já si zapínám bundu zakydanou od bahna a omylem si dám sama pěstí, zip je kluzkej jako had na oleji. Zasměju se své blbosti a šlapu dál. Opatrnost a strach mnou prostupují a já se propadám startovním polem. Pořád žádná hrůza, ale loňský čas už mít nebudu. Tato myšlenka se potvrdí v realitu když vjedu do pole a na kolo se prvně nabalují hrozné lepivé kusy jílovité hlíny a jen doufám, že zdejší zemědělci mimořádně nehnojí kravskými, či lidskými výkaly uf. Nechtěla bych do odřenin dostat otravu krve dík něčímu hovnu :o) Cesta polem je nekonečná, nedá se jet, kolo ještě chvílema nesu, ale ruka bolí a síla dochází. Nějak ho dorvu na silnici a pak skrz špinavý zasyflený brejle vidim, že ostatní závodníci našli lepší cestu vinicí a na kole jedou. Předjede mě dobrá dvoustovka lidí a Bláňa mě dojíždí přesně ve chvíli, kdy rukama odhazuju hnědé koule z kola a prvně špiním bílé gripy. Jedeme spolu a cesta je hned optimističtější. Blaník přísahá, že na kolo už v životě nesedne a já jen odezírám, mám v uších bahno. Nějak se dokloužeme skrz zvětšující se kapky deště k jedinému kopci – letos bez burčákového anděla :o) a vjíždíme pod kontrolním obloukem téměř po boku, čas: Hodina a půl po startu. Mám radost, že teď už je to nejhorší za náma. Na občerstvovačce potkáváme vytočenou Veru a společně při pití ionťáku a kyselení koláčku nadáváme na počasí. Sedáme na kolo, jsme přesně v půlce. Verča už je taky zrakvená a za chvíli padá Bláňa - končí obličejem v zemi, ale jede statečně dál. Nesmrkám jako jindy dámičkovsky do běloučkého kapesníčku, nudle cákají nekontrolovatelně po oblečení a po kole. Jsem nechutná a je mi to jedno. Vodu piju i s kamínky a zvířecím trusem, očkování proti žloutence a břišnímu tyfu mi snad ještě nevypršelo ... bahno mám na brejlích, v očích, vlasech, puse, vně i uvnitř kola, trošku mě ten závod začíná srát.

         Kopce sjíždím s jekotem a dole blekotám mantru „doprdele doprdele do psí prdele! AMEN“. Nevím už kolik bylo hodin, ale najednou tlačím spolu s ostatními lesní cestou kolo, který se netočí a lepivý bahno drží jako sviňa a já prvně trhám ze stromu větvičku a vyrábím šťourák. Po 3 metrech musím vždy zastavit, nejde jet a nejde ani kolo vodit. Situace začíná být zoufalá. Bláňa nás mine a já zůstávám s Veru a ostatními chudáky na místě a šťouráme a šťouráme a vlečeme a vlečeme. Zkusíme se prodírat lesem, ale zastavují nás porosty a ještě si tu zvrtnem kotník, tak radši vylejzáme zpátky do bahenního koryta a rveme stokilové kolo do vrchu. Najednou jsme nahoře a na asfaltce oklepáváme kolo. Po 200 metrech následuje další peklo. Brodíme se řepou, protože polňačka neumožňuje nic než ležení v bahně a čekání na milosrdnou smrt. Přede mnou další nešťastníci, spoustu holek jen brečí nebo alespoň tiše pofňukává. Dělám vtipy a Veru se jim nesměje. Zkouším sednout na kolo, ale za chvíli se vymáznu z pidikopečka – zastavilo se mi kolo tvořící mlýnkem do stran mleté hnědé těsto a já přelítla. Nic mi není, jsem z gumy a kolem je spoustu bahna. Sbírám se, čistím kolo a mezitím Veru sbírá poslední síly a ujíždí mi. Začíná přituhovat, je zima a zlomil se mi šťourák. Lámu řepu a stonkem s listem čistím kolo. Je to absurdní. Z kopce to nejede, po rovině taky ne a do kopce kloužu zpátky. Jsou to kalvárie, jen místo kříže tunový kolo a na to mě přibijte, ať už to mám za sebou. Je hrozná zima, začínají štípat komáři a kolo se ucpává už po 2 metrech. Zkouším ho nést, ale zvednu ho asi jen o centimetr. Ruka bolí, koleno bolí, štípou mě bebíčka a hajzlové komáři, doufám že chytnu krom břišního tyfu a otravy krve ještě boreliózu! Lidi na asfaltce vzdávají závod a odjíždějí směr Valtice. Já s největším sebezapřením tahnu kolo na štorc a po každých 2 metrech odpočívám. Nahoře u rozhledny zjišťuju, že jsem zůstala sama a řvu z plných plic na celou vinici: „KURVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ a „DO PIIIIIIIIIIIIIČIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII JÁ UŽ NECHCIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!“. Trochu mě to uklidní a rozesměje, plácnu komára přisátýho na obličeji, cucajícího mou krev skrz tlustou krustu bahna a rvu kolo dál. Už je to asi jen necelých 5km do cíle, šťourák je vymakaný a nosím ho zastrčený v kraťasech, aby mi zas nevypadl. Z dálky to asi vypadá jako otevřená zlomenina stehenní kosti. Zpívám si proti trudomyslnosti a je mi jedno, že mi tečou nudle jako švihadla. Skrz hnědou hmotu na brejlích prosvítá svět a já najednou padám z nějakýho kopce a za mnou kolo. Největší pila se zasekne do stromu, já jedu po prdeli dál a kolo na něm zůstane viset. Směju se a zkouším se vrátit do kopce. Sjezd je uježděn jak led a já padám zase zpátky dolů. Čekám na zázrak a asi za 5 minut se objeví tandem. Prosím kluka, aby mi pomohl vyprostit kolo. Holka brečí. Nedivim se. Cestou dolů už trochu můžu jet. Opět padám a křičím a padám a pištím. Poslední metry v bahně a pořadatel mi radí, ať to vzdám a poslední 2 kilometry dojedu po silnici. Prej už časomíru sklidili. Kouknu se na něj nepřítomným pohledem a řeknu: „NIKDY, TO UŽ DOJEDU“! Na posledním kilometru v kopci šlapu na poslední převod, který funguje. Je dost těžký a já se motám. Začne se mi chtít hrozně zvracet, tak poprosím kolemjdoucího cyklistu, ať mi rozepne bundu (nechci si dát zase pěstí a ve zmrzlých prstech nemám cit), že se jinak zebleju. Pomáhá mi a povídáme si. Posledních pár metrů do kopce raději jdu a on prozrazuje, že je zo Slovenskej sporiťelny. Doufám, že jsem málem poblila nejmíň ředitele všech ředitelů hihi... Nahoře ho utrhnu, sednu na kolo a kloužu se posledními metry do cíle. Špatně se mi dejchá, je mi na omdlení, ale kousíček před cílem vidím Puka - celýho vystrašenýho, ale šťastnýho, že žiju. Sbírám poslední sílu a do cílového oblouku vjíždím hrdě a prvně se slzami v očích.

      Časomíru neodklidili. Ukazuje 5:57 :o)